Fotoklub, fotografie a vedení mládeže

Má-li být výuka ve fotoklubu skutečně efektivní, je velmi závislá na volné, samostatné tvorbě jeho členů. Zjednodušeně popsáno, výuka fotografie spočívá dílem ve spolupráci s žáky, prostřednictvím ateliérových etud, dílem v řemeslných dovednostech. Inspiraci a korekci mohou nalézt v projekcích z dějin fotografie a medailonech osobností. Zásadní částí jsou ale konzultace jejich autorské tvorby. Tato samostatná tvorba, aby mohla být realizována, měla nějakou výpovědní hodnotu a hodnotu soukromých objevů, vyžaduje od autora několik nezbytných přístupů. Chtít věnovat svůj čas hledání tématu, přemýšlení nad ním, jeho „uchopení“, hledání formy k vyjádření vlastní myšlenky, praktická realizace (vizualizace), případně doplnění a korekce.
Pokud mladý člověk vezme fotografii jako svůj zkoumající a následně výpovědní nástroj, vytváří tak účinný prostor pro vzájemnou diskuzi, k porovnání různých vidění tématu a širších souvislostí. Vystavuje se tak podnětům, které jej obahacují nejen v umělecké cestě.

Překážky, které stojí za to překonat

Fotografie jako zrcadlo života na jedné straně a obrazový deník na straně druhé, klade poměrně vysoké nároky na autora, má-li být výsledný obraz něčím více než jen pouhým popisem věcí, či událostí (platí to i pro případ hledání různých bezobsažností obrazu a podobných úniků ze sdělení, protože i „bezobsažnost“ je konec konců promyšlený koncept autora). A to jsem nezahrnul nároky diváka, který obraz může rozluštit a také nemusí a se kterým musí fotograf počítat. Shrnuto: autor musí v sobě zpracovat mnoho prvků, má-li se vydat alespoň správným směrem ke vzniku obsažného díla. Překážkou je mu „skutečnost tvrdší než křemen“, půjčím-li si slova předního českého fotografa Františka Drtikola (Oči široce otevřené, Nakladatelství Svět, 2002, str. 11). Fotograf se nemůže tolik utéci do vlastní imaginace (jak by tomu bylo, kdyby sáhnul po tradičních výtvarných prostředcích), všechny podněty musí být korigovány realitou, danou odrazem světla od reálných předmětů. Útěchou a vlastně tím nejdůležitějším je, že již samotná cesta je mnohem cennější (pro emoční, mentální rozvoj mladého autora), než případný umělecký výsledek.