Autor si pohrává s protikladem tradičního obrazového sdělení. Svůj záměr již částečně odhaluje v názvu cyklu. Ticho a nehybnost předmětů, jako významové prvky tradičního pojetí, protože člověk již odešel, jsou v Káchových fotografiích negovány. Pozornému divákovi neunikne, že na fotografiích je člověk stále ještě na zlomek sekundy přítomen. A předměty každou chvíli dopadnou, voda se vylije, …. Kácha vtipně rozehrává tradiční formální prvky, splňující kritéria ticha – zátiší, proti napětí vyvolaném pohybem, často s destruujícím vyzněním minipříběhu. Teprve patnáctiletý autor tak nechává na divákovi, zda jeho dílo ve své fantazii dokončí – v představě nového zátiší, či zůstane v napětí vteřinu před.